Vždy jsem toužila mít nějakého „vlastního“ pejska - u babičky jich bylo stále plno a ne jen jeden :o) – dříve přeci každé hospodářství psí pomoc ocenilo, natož rozsáhlý statek s polnostmi, kde krom exotické zvířeny žilo a běhalo a létalo na dvoře, ve stájích i maštalích, v kurnících i ohradách a na střeše i obloze snad úplně všechno, co ke statku patří a prostě bez psa - to na vesnici zkrátka a dobře nikdy nešlo, protože ochránce a strážce všeho a všech, byl vždy potřeba a byl tak nedílným koloritem každého vesnického stavení…

Takže alespoň přes prázdniny jsem byla psí (a kočičí) máma a „drezurovala“ jsem všechny možné psy i psíky – čistokrevné, ušlechtilé křížence i vesnické oříšky a nabyla tak automaticky mnoho cenných zkušeností a samozřejmosti vzájemného soužití s nejvěrnějšími a nejstaršími průvodci lidského pokolení…

Zato ve městě - nejdříve to nebylo možné, neb jako dítě musíte poslouchat rodiče a kdo by se o psa staral, krmil ho, venčil a vůbec - v městském bytě by byl vlastně chudák a tak stále dokola – chodila jsem tedy alespoň venčit pejsky kamarádů a známých, nebo alespoň jsem byla v jejich přítomnosti a blízkosti a opět jsem mohla ocenit jejich nezištnou lásku a věrnost, kterou svým „páníčkům“ a lidem jim velmi blízkým, umějí bezvýhradně a oddaně dávat a nevědomě tak radostně obohatit a prosvětlit náš, tak již dost komplikovaný, lidský život…

Dětství i mladá léta dávno uplynula a někde podvědomě byl život stále „nenaplněn“ a naopak přeplněn nejen stálou prací a shonem moderní „porevoluční“ doby, ale i novou a svobodnou érou životního „budování“ - kariéry i vlastního hnízda…

A pak se to stalo, jednou během mé služební cesty, jsem byla pozvána moji známou, na „statek“ jejího přítele, abych nahlédla hlouběji do jejich soukromých plánů a případně byla i profesně nápomocna – to, že tam mají „pejsky“ a dokonce štěňátka, která jsou již pomalu „k mání“ jsem sice věděla i to, že jejich rodiče jsou - perfektní a naprosto samostatní hlídači, kteří vydrží i pár dnů o samotě a statečně hlídají a nepropustí na statek, ani jejich pozemek, jediného živého tvora, natož zloděje, ale teprve když se otevřela vrata statku a na mě se vyvalila ven horda krásných a hrdých a velmi živých štěňátek, která nás radostně a s láskou obklopila a vrtíc ocásky jako anténtkami, nás radostně olízala a oskákala a předvedla repertoár svých nekonečných lambád a jiných neuvěřitelných, převážně „vrtichvostových“ a „sudoválejících“, nekonečných břišních tanců a jejich matka i otec nás po celou dobu naprosto bez hlesu a tiše, i když velice bedlivě pozorovali a nenápadně a elegantně nás oddělovali vlastními těly vždy, dovolila-li jsem si něco, či se snad přiblížila více, než jim bylo milé, jak od svých štěňat, tak obou páníčků a dělali tak svými těly živý a neproniknutelný štít, aniž by se někoho dotkli, či mu ublížili – konečně jsem svůj doposud „nenaplněný“ život psy pochopila a pronesla velmi tiše a s nefalšovaným úžasem poznání a slzou v oku - naprosto lakonicky - jedinou holou větu:

„ To jsou psi mého života!“

Samozřejmě byly to presy (Perro de Presa Canario), tenkrát u nás naprosto neznámé plemeno molosů - ochránců lidí, majetku i stád (původně též pastevečtí psi) a jejich standard byl stále ještě „v plenkách“ a chovných stanic tu bylo na pár prstech, ne-li jen jedna, dvě, nebo tři a velmi rozdílné kvality, ale oni tu právě v tomto okamžiku stáli přede mnou – krásní a mohutní, proporcionálně naprosto s běžnými rasami nesrovnatelní a dokonalí – hrdí psí gladiátoři - prostě velmi majestátní psi, budící ohromný respekt jak svým, pro člověka pudově varovným, nebezpečným „šelmím“ žíháním, tak i naprosto tichým a velmi inteligentním a bystrým vzhledem, nehlučnou a sebejistou chůzí s všeříkajícím pohledem, který - podívají-li se na vás z očí do očí - málokoho nechá klidným a chladným…

Prostě pes, který ač nedělá vůbec nic a třeba jen v klidu stojí - každý ví a cítí z něj naprosto vše a je mu i jasné - na čem je a kde právě je…

Jako můru světlo, tak i mě přitahovali právě tito, na pohled tak respektuplní a nebezpeční psi i jejich roztomilá a lidské láskysedomáhající štěňátka a já, uvědomujíc si celou, téměř tragikomickou situaci a případně i hrozící možné nebezpečí od dospělých členů smečky (i když si myslím, že to byla jen má tehdejší neznalost tohoto plemene) a já musela jen tiše a s úžasem, na tuto nebezpečnou nádheru, zírat a hladit a hladit, co mi přišlo pod ruku a mezi těmi všemi "malými presíky" mě stále upoutávalo něco jedinečného a naprosto výjimečného - nad ostatní, hmotnostně i výškou vyčnívající a velmi neohrožené a všudypřítomné štěně – byl nejen nejmohutnější a nejsebevědomější, ale i jediný celý zlatý a byl hned všude, kde se něco dělo a byl vždy první a nic mu nikde neuniklo – ostatních, již nevím, zda šest, nebo sedm - bylo temně žíhaných s bílými náprsenkami a pro mě tedy dle možnosti výběru zcela „běžných“ – já jsem ale hned viděla, že chci mít něco opravdu výjimečného a mimořádného, protože bylo vidět, že on takový prostě je…

Právě tohoto "obříka" jsem si hned vybrala a zamilovala jsem se do něj a pak již jen celou cestu domů a následně takto zajištěných bezesných nocích, horečně přemýšlela, jak to doma asi všechno řeknu a hlavně mému milému manželovi vysvětlím, že chci mít konečně „svého vlastního“ psa, navíc zde něco naprosto jedinečného a dokonalého, co mě hned polapilo duši i zaplnilo celou mysl a věděla jsem, že to tentokráte již asi nebudu schopna jen tak přejít, tak jako tomu bylo vždy předtím, kdy krutá racionálnost vždy zvítězila nad láskyplným srdcem…

Pejsci byli narozeni v den znovusjednocení Německa – 3.10.2003, což se mi dodnes velmi dobře pamatuje, a k odběru by byli tedy přesně v čase adventním, tedy předvánočním a tím přesně nasměrováni na vhodný dárek k nejkrásnějším rodinným svátkům - štěstí, radosti a míru a to byl můj „záludný a typicky ženský“ úskočný plán - jak vše doma asi nejlépe navléknout, aby mi tato "nehoráznost a do nebe volající drzost a sobeckost" vůči manželovi, který byl coby dítko, zle pokousán psem a mé nadšení z psího pokolení rozhodně nikdy se mnou nesdílel - snad i snadněji a smysluplně prošlo, i když jsem si byla vědoma, že z toho kouká spíše pomalu rozvod :o(

A jak to tedy vše nakonec dopadlo..?

Milý Ceasar, tak vznešeně jsme ho nazvali (matka Apokalypsa Darva´s Berserk, otec její syn Baron), byl přivezen o víkendu na místo určení, na náš statek a dle instrukcí chovatelů, když jsme potřebovali v pondělí odjet, jsme ho zcela „neprodyšně“ - s krmením a pelíškem - uzavřeli pod zámek do stodoly a já celá nesvá a s těžkým srdcem odjela do práce…

Neuplynulo ani pár hodin a už nám volal soused, co nám to zde za šakala vyje a pobíhá na dvoře - kde se to tu vzalo a že si k tomu musíme okamžitě přijet a tak se i stalo – zamyslela jsem senad avizovanou „samostatností“ plemene (dodnes nevíme, jak se milý Ceasar ze stodoly ven vlastně dostal - Hudini by si u něj mohl brát lekce, kdyby žil ;o) - jež mi byla též na vlastní oči psími rodiči garantována a pro jistotu dostal manžel pod stromeček „svého vlastního“ pejska – mazlíka a jeho prvního a největšího psího kámoše - žíhaného a sametového Caligulu – bratra Ceasara - (který ho po třech dnech pomalu nechtěl "do svého" nového domova ani pustit:-() a od té doby, oba tito nezapomenutelní a historií nikdy nepřekonaní antičtí císařové, ovládli zcela nejen naše srdce, ale i náš celý majetek, který od té doby neutrpěl pražádného „zlodějského“ nájezdu, ni pražádné újmy a díky těmto našim privátním lidumilům a neuvěřitelným rodinným mazlíkům - všichni zloději ze širokého okolí, přestěhovali svůj "modus operandi" do vzdálenějších lokalit a já tak mohla s mými vznešenými a hrdými císaři -  beze strachu v noci spát zaslouženým tvrdým spánkem ;o) a prožívat s nimi v klidu a pohodě, nejen jejich radostné dětství a značně rozverné dospívání, ale i mé pozdní mateřství, které se mnou od počátku coby štěňátka taktéž společně prožívali - Calík na mé bříško zpočátku snad i trochu žárlil a byl velmi ukřivděn, když mě chtěl opět jednou na houpačce zcela zalehnout (v deseti měsících 55 kilo :o) a rozvalit se blaženě na mě a nechat se na mém klíně "pomazlit" a přivlastnit si mě tak celou jen pro sebe, jak bylo jeho dobrým zvykem - já ho však od sebe opatrně odstrčila a on s jasně nasměrovaným psím detektorem a velmi výmluvným „přičmuchnutím“ k pomalu vystupujícímu bříšku, plaše a opatrně - jako celý opařený - ode mě uskočil a zcela bezelstně, avšak smutně a vyčítavě, se na mě dlouze zadíval - jak to, že už jen oni nebudou moje milovaná "chlupatá" miminka, protože právě bezpečně poznal, že mám nyní v sobě již něco „mého nového“ a ještě mnohem vzácnějšího, co již nikdy, nikdo jiný, nepřekoná…

Kdo tyto majestátní psi zná a i pozoruje poplašné mediální zprávy o neustálém pokousání a problémech i hrozícímu nebezpečí od všech a obzvláště velkých psů pro malé děti, byl by zpočátku také velmi nedůvěřivý a podezíravý vůči nim, jako jsem byla já, ale když jsem viděla a pokaždé se přesvědčila, jak vždy něžně a trpělivě se k miminku, posléze batoleti a nyní již malému klučíkovi chovají - mají moji naprostou a opodstatněnou důvěru a nepočítám-li možný problém nechtěného povalení, či radostného zalehnutí, či nadměrného oslinění při nekonečných psích „hudlanech“ - opravdu nemám strach a malý si s nimi velmi rád a dlouho hraje (jako menší na nich dokonce i jezdil :o), i když čím je starší, tak jejich bezmezné dobroty a trpělivosti velmi zneužívá a oni jen blažené drží a když je dětsky "rovná", či jim poroučí - ještě u toho vrtí ocáskem a olizují se blahem, že jsou středem jeho pozornosti a světe div se - i ho poslechnou a občas i lépe, než mě ;o) – vždy mu jen potom vyčítavě říkám – máš ohromné štěstí, že máme tak sebevědomé, velké, chápavé a milující psy tohoto plemene - naše mílé presíky, kdyby to byla jakákoli menší rasa, typu vzteklého a zakomplexovaného bišona, či zuřivého jorkšírka, to by ses nestačil divit, jak už by´s byl celý pokousaný a měl ke psům úplně jiný vztah…

Léta běží a tito psi tu s námi bohužel nemohou být ani tak dlouho, jak bychom si přáli, natož navždy a nelítostná bratrská daň i společné, váhově i výškově nerovné soužití (rozdíl téměř dvacet kilo váhy a deset centimetrů výšky), si vyžádaly, že můj výjimečný a dominantní Ceasar, kterého i veterinář zaměnil za gigantického TOSA INU, časem – nejprve na počátku v dětských hrách, později i v trochu hlubších a někdy i ostřejších výměnách názorů, někdy i kvůli čemukoliv, ke kterým většinou docházelo nečekaně (v návaznosti na horké počasí, či jiné "zneklidňující" a momentální faktory) - často i za naší přítomnosti, milého Caligulu fyzicky a váhově „udolával“ (i když stiskem čelistí se mu nikdy nevyrovnal a s těžšími zraněními z boje odcházel spíše vždy on, protože právě Calík byl ta pravá presa, co za vás položí i svůj živost - jak se říká "srdcař" ;o), ale těžká, věkem se zhoršující dysplazie kyčlí, která je častým a nemilým průvodcem všech molosovitých plemen, u nás navíc v kombinaci se zablokovanou bederní páteří, zatěžovanou neustále starším bratrem při jakékoli možné příležitosti,  takže poslední léta na zadní již skoro nechodil a jen polehával - si po létech nakonec vyžádali své a Calík nás letos - po této dlouhé a pro něj tak nedůstojné nemoci, v největších únorových mrazech (16.2.2011), kdy chybělo již jen pár dnů do prvních jarních paprsků, ve kterých se tak rád vyhříval a které přišly již první týden v březnu, takže šlo vlastně o pouhých 14dnů - bohužel, navždy opustil a protože jsme toto očekávali již poslední tři zimy téměř každým rokem, respektive každou, pro něj tak dlouhou a neradostnou zimu, za jejíž přežití jsme my i on byli - za každý další rok života - nesmírně vděčni, a nejvíce pak za to, že měl přeci ještě jen to štěstí, že jsme našim milovaným klukům, chtěli přivést „nevěstu“ a velmi dlouho a pečlivě jsme jim jí vybírali, neboť k našim „císařům“ by přeci jen tak někdo vhodný nebyl a jak říkáme vždy na józe – nic není náhoda – jeli jsme si loni nakonec pro naší vytouženou fenečku - původně to měla být sice stylově "Cleopatra", ale tyto poslední dva roky žádné slíbené a plánované krytí nevyšlo a momentálně byla právě tato „jediná“ k mání a když jsme si pro ní přijeli a viděli, že zde máme možnost mít zase „nového Calíka s Ceasarem“ - místo jedné fenečky jsme si přivezli štěňátka rovnou tři :o)) - a tak se Calík s Ceasarem konečně dočkali a hlavně mazlík Calíček měl i to převeliké štěstí, že si alespoň jednou v životě užil neodolatelnou „vůni“ slečny, kterou hned od počátku rytířsky bránil a neustále ochraňoval a z druhé strany si od ní vše nechal líbit, ale užil si i svých nových mladých kamarádů (byli dokonce přes babičku rodokmenem zpřízněny, takže z poloviny téměř stejná linie ;o), neb na rozdíl od Ceasara, byl vždy tvor velmi společenský a rád se se všemi seznamoval a tak si s nimi společně i prožil a užil, téměř jeden celý společný rok - ale to už je zase jiné povídání :o) !